Zbiroh a Templáři
V článku "Zbiroh v mlze" jsem už základní informace o zámku napsala, a proto se zde jen krátce zmíním o jeho nejznámějších majitelích, mezi něž patří král Přemysl Otakar II., císařové Karel IV., Zikmund Lucemburský a Rudolf II., který nechal původní hrad přestavět na renesanční zámek a založil při něm oboru, dále to byl rod Rožmberků, kteří povýšili roku 1369 obec Zbiroh na městys, Habsburkové, kteří Zbiroh využívali i jako vězení, nebo jeden z nejbohatších Němců, podnikatel baron Bethel Heinrich Strousberg, který nechal zámek v letech 1869 až 1870 razantně přestavět a pomýšlel na vybudování nejmodernějšího a největšího střediska železářského průmyslu v Čechách se sídlem právě ve Zbirohu. Jeho plány však vzaly za své poté, co baron zkrachoval. Podle informací se údajně stal obětí podnikatelských intrik rodiny Rotschildů, kterým se podařilo podplatit jeho sekretáře, a od něj se dozvěděli, že Strousberg jede do Ruska s velkým úplatkem, aby dostal zakázku na výstavbu tamních železnic. Na schůzku vtrhla carská policie a barona na dva roky uvěznila. Ten pak nemohl z vězení řídit své podniky, které šly do konkurzu. Zakázky v Rusku pochopitelně získali Rotschildové. Po jeho finančním bankrotu v roce 1879 koupili věřiteli vyrabovaný zámek Colloredo-Mansfeldové, a ti ho poté pronajímali. Ve východním křídle bydlel například v letech 1912–1928 se svou manželkou a dvěma dětmi malíř Alfons Mucha. Pronajal si zde velký sál s prosklenou střechou, kde namaloval slavný obrazový cyklus Slovanská epopej, který byl v letech 1962–2011 a i nyní vystaven na zámku v Moravském Krumlově. Velký sál, v němž Mucha vytvořil Slovanskou epopej, slouží v současnosti jako koncertní a výstavní sál a konají se zde i plesy. Od druhé světové války až do roku 2004 na zámku sídlila armáda. V letech 1943 až 1945 byl zámek sídlem štábu SS. Proslýchá se, že se ve sklepních prostorách pod tzv. ermitáží příslušníci SS setkávali, aby zde prováděli mystické rituály. Důvodem, proč si vybrali toto místo, má být síla, která vyvěrá z trhliny z nitra země. Po druhé světové válce se areál zámku stal majetkem Československého státu a byl využíván armádou až do roku 2004.
Při prohlídce zámku se nesmí fotografovat - jediné místo, kde to je dovoleno, je ve vestibulu zámku se sochou templáře na koni, za velkými okny se nachází Muchův sál, hradní část zámku, městečko Zbiroh se zámkem
V prohlídkovém okruhu zámku, kterého jsem se dnes zúčastnila, je expozice věnovaná historii od Přemyslovců až do doby secese. Salony jsou vybaveny soudobým nábytkem a ukazují život v různých historických epochách. Dva salónky jsou věnované Alfonsu Muchovi, jeden jeho působení v zednářské lóži, druhý jeho malířské tvorbě. Součástí prohlídkového okruhu je i místnost, věnovaná historii templářů. Ti sice hrad ani zámek nikdy nevlastnili, ale na hrad se dostali spolu s králem Přemyslem Otakarem II. roku 1277, který hrad násilně převzal, aby oslabil moc šlechty. Na templářské rytíře, které měl panovník kolem sebe, odkazuje zmíněná expozice. Je zde vystavena řada předmětů, například originál templářského meče ze 13. – 14. století, nejstarší templářská regule sv. Bernarda ze 12. století, templářská pečeť z druhé poloviny 12. století a mince z Jeruzaléma a Akkonu ze 12. – 13. století, je zde i figura rytíře v autentickém obleku a zbroji aj. Velmi zajímavý je originál jediného celého žetonu ze 13. století, který Templáři vynalezli a používali ho jako předchůdce našich kreditních karet.
Původním hlavním úkolem Templářů byla ochrana poutníků při cestě do Svaté země, včetně jejich majetku. Pro tuto činnost používali pro bohaté poutníky i směnky ve tvaru tzv. templářského žetonu, který v Evropě dotyčný dostal za své peníze a pak ho opět směnil za peníze v Jeruzalémě. Žeton se nosil skrytý na krku. Tímto templářští administrátoři řádu získali postupně významné postavení jako bankéři. Tito úředníci byli na rozdíl od rytířů vzdělaní a vytvořili rozsáhlou ekonomickou strukturu napříč křesťanským světem. Jejich vliv sílil a stali se nepostradatelnými. Díky papežským bulám měli i oprávnění vybírat daně na území pod jejich kontrolou.
Tím vším majetek i politický význam řádu neustále rostl a současně to zapříčinilo, že větší část členů řádu působila v Evropě. Templáři tak postupně získali obrovské majetky hlavně ve Francii a mocensky konkurovali samotnému panovníkovi (vlastnili např. velkou část Paříže a Londýna), takže se počátkem 14. století rozhodl francouzský král Filip IV. Sličný proti nim zakročit a řád zlikvidovat. V pátek 13. 10. 1307 dal většinu Templářů pozatýkat a obvinil je z kacířství. Přesvědčil i papeže Klementa V. k tomu, že řád zrušil papežskou bulou "Vox in excelso" v roce 1312. Je třeba uvést, že papežská bula Klementa V. z roku 1312 činnost řádu pouze pozastavila a až po dalších 5 letech papež řád oficiálně zrušil. Dědici řádu se stali Johanité a Maltští rytíři. V roce 1314 byl pak v Paříži upálen poslední velmistr Templářského řádu Jacques de Molay.
Abych pravdu řekla, o templářích a obzvlášť o těch současných toho moc nevím. Během prohlídky jsem spíše vnímala to, co paní původkyně říkala, jako historické informace. Proto mě překvapilo, když jsme se dozvěděli, že současný majitel Zbirohu vede současné české templáře, a že v kapli na zbirožském zámku probíhá obřad přijímání nových členů řádu. Z toho důvodu uvádím v tomto článku i nějaké informace z templářské historie, a to i té novodobé.
Do řádu se vstupovalo dobrovolně. Kandidáti museli složit slib čistoty, chudoby a poslušnosti a během zkušební lhůty museli projít přísnými testy. Směli nadále vlastnit jen mnišský oděv, brnění, koně a zbroj. Řád bohatl na majetku, který na něj vstupující nebo patroni převáděli. Přijímání nových členů doprovázela tajná ceremonie s řadou rituálů. Templáři měli právní imunitu, zodpovídali se výlučně řádu zosobněnému velmistrem a ve vztahu k církvi pouze papeži. Byli organizováni jako mnišský řád po vzoru Cisterciáků. Spojovali duchovno s přísnou vojenskou disciplínou včetně bojového umění. Jádro řádu tvořili rytíři šlechtického původu v podobě těžké kavalerie, dále seržanti (lehká kavalerie) a nakonec pěší zbrojnoši. O duchovní potřeby se starali jejich vlastní kněží, kaplani, kteří jediní směli zpovídat členy řádu.
Řád byl zrušen roku 1307. Existují však spekulace, a to především mezi Svobodnými zednáři ve Francii a Německu, že Templáři po zániku řádu působili dál v utajení až do 18. století. To je asi pravda, i když to řada historiků popírá. Novodobá legitimita řádu stojí na dokumentu z roku 1705, kdy regent Filip II. Orleánský potvrdil tomuto řádu po takřka 400 letech status a tím uznal chybu krále Filipa IV. Sličného, který se zasloužil o likvidaci řádu v roce 1307-1312. Dne 11. 4. 1705 regent Filip II., vévoda Orleánský, zakládá a uvádí ve Versailles zpět na světlo "Řád chudých rytířů Krista".
V lednu roku 1932 mění Řád svůj název na "Ordre Souverain et Militaire du Temple de Jerusalem"(Suverénní (někde se překládá svrchovaný)rytířský řád Chrámu jeruzalémského), obnovený řád templářů OSMTJ.
O.S.M.T.J. – Suverénní (svrchovaný) řád chrámu Jeruzalémského navazuje na nepřerušenou linii velmistrů templářského řádu od roku 1118. Aktuálním velmistrem je Alberto Zampolli. Způsoby, jakými se snaží řád podporovat hledání Boha v našem každodenním životě, odpovídají současnosti. Řád se věnuje zejména charitativním činnostem i podpoře a připomínkám církevních a historických událostí. V rámci práce svých členů, bratrů, vyzdvihuje zejména pokoru a nesobeckost ve smyslu motta: "Non nobis, Domine, non nobis, sed Nomini Tuo da gloriam" (Ne nám, Pane, ne nám, ale svému jménu dej slávu).
Ze Zbirohu jsem pak pokračovala po červené turistické značce směrem k obci Točník. Nejprve jsme musela jít asi dva km po silnici až do obce Týček, ale pak už cesta vedla převážně lesem. Už zdálky, několik km od Točníku, se přede mnou otevíral výhled na Zámecký vrch se stejnojmenným majestátním hradem. V obci Točník se však nachází ještě jeden hrad a ten se jmenuje Žebrák.
Hrad Točník z cesty do obce Točník, hrad Točník - dole věž hradu Žebrák zřícenina hradu Žebrák
Šlechtický hrad Žebrák byl založen ve druhé polovině třináctého století. Roku 1336 jej získal král Jan Lucemburský a od té doby se Žebrák stal významnou panovnickou rezidencí. Oblíbil si jej zejména Václav IV., který nechal původně nevelký hrad přestavět na luxusní sídlo. Po založení sousedního hradu Točník na konci čtrnáctého století a po požáru v roce 1395 se začal význam Žebráku snižovat. Během husitských válek byl hrad dvakrát neúspěšně obléhán. Po válkách byl ještě zlepšen obranný systém a hrad byl udržován až do konce patnáctého století, ale po dalším požáru v roce 1532 už nebyl obnoven a změnil se ve zříceninu.
K zajímavost patří, že na hradě proběhla roku 1412 disputace mezi Janem Husem a Štěpánem z Pálče. Ani o Štěpánovi z Pálče jsem nic nevěděla, proto jsem hledala informace, a to, co jsem se dozvěděla mě jen utvrzuje v názoru, že se svět nemění, a že s funkcí často dochází i k obratu politického stanoviska. Štěpán z Pálče byl blízkým přítelem Stanislava ze Znojma i Jana Husa – toho dokonce učil. Patřil mezi čelní stoupence myšlenek a názorů anglického reformátora Johna Wycliffa. V roce 1412 byl Štěpán z Pálče zvolen děkanem teologické fakulty. Na jaře tohoto roku dorazila do Prahy bula papeže Jana XXIII. vyhlašující křížovou výpravu proti Ladislavu Neapolskému, příznivci Janova konkurenta Řehoře XII., a slibující odpustky všem, kdo se této výpravy buď sami zúčastní, nebo na ni finančně přispějí. Zatímco Hus a někteří další z jeho kolegů proti bule veřejně vystupovali a v pražských ulicích proti ní byly pořádány protesty, došel Štěpán z Pálče ke změně stanoviska. Na univerzitě nyní hájil názor, že papežskou bulu nepřísluší posuzovat, ale pouze poslouchat, a spolu se Stanislavem ze Znojma se odvrátil i od filosofických a teologických názorů Johna Wycliffa. Tento obrat vedl k osobní roztržce mezi ním a Husem, který mu vytýkal, že tak učinil ze strachu, zatímco Štěpán se vždy hájil s tím, že šlo o upřímné prohlédnutí.
Hrad Žebrák je ve vlastnictví státu a od roku 1965 je chráněn jako kulturní památka a od roku 2002 spolu se zříceninou hradu Točník jako národní kulturní památka České republiky.
Hrad Točník na Zámeckém vrchu nad stejnojmennou vesnicí založil král Václav IV. na konci čtrnáctého století. Od husitských válek, kdy v roce 1425 úspěšně odolal krátkému obléhání, byl hrad po většinu doby v držení zástavních majitelů, ke kterým patřili Kolovratové, páni z Gutštejna nebo Vartenberkové, kteří jej upravili v pozdně gotickém slohu. Další úpravy, už v renesančním duchu, provedli Lobkovicové. Za nich byl hrad ještě nejnutněji udržován, ale postupně začal chátrat. Zpustnutí uspíšila třicetiletá válka a během sedmnáctého století byl hrad definitivně opuštěn a postupně se změnil ve zříceninu.
Mezi českými hrady Točník patří k objektům, které dosáhly kvalitativní hranice přeměny hradu na zámek. Jeho dominantou jsou dva částečně dochované paláce, z nichž ve větším býval druhý největší hradní sál v Čechách. Menší královský palác stojí nezvykle na nejvíce ohrožené straně hradu, a kromě kvalitních architektonických detailů je výjimečný množstvím východů, které umožňovaly snadné opuštění paláce i hradu.
Oba hrady jsem už v minulosti navštívila a dnes jsem si je jen z dálky vyfotografovala. Při pohledu na ně mě ale napadlo, že bych se sem mohla někdy v budoucnu zajet znovu podívat a popřípadě se zúčastnit komentované prohlídky na hradě Točník a opět si projít hrad Žebrák, který (alespoň při mé poslední návštěvě) byl volně přístupný. Z obce Točník jsem pak pokračovala po modré turistické značce údolím Stroupínského potoka do městečka Žebrák a přímým autobusem do Prahy. Na dnešní výlet jsem se těšila – mělo být krásné slunečně počasí. To se sice nevyplnilo, ale i tak to byl pěkný výlet.
Zbiroh a Templáři – 22. února 2023