Zvon zvonů

Před nedávnem jsem viděla v televizi pořad o Zvonu #9801, tzv. Zvoně zvonů. Pořad, a hlavně myšlenka vytvoření tohoto zvonu, mě velmi zaujala. Pocházím z vesnice, kde byly zvony z místní zvonice rekvírovány dokonce dvakrát. Naštěstí se však vždycky vrátily.

Z Protektorátu Čechy a Morava zmizelo za druhé světové války 9801 zvonů. Toto číslo představovalo asi devadesát procent všech zvonů v zemi. Byly odvezeny a přetaveny na zbraně. Počet zrekvírovaných zvonů se otiskl do názvu iniciativy #9801, jejímž cílem je vytvořit memento této kulturní ztráty a pomoci navrátit zmizelé zvony na jejich původní místa. Za tímto účelem spustila iniciativa veřejnou sbírku, aby získala prostředky na odlití pamětního zvonu – největšího v Čechách od roku 1549, kdy byl na věž katedrály sv. Víta umístěn zvon Zikmund. Zvon #9801, jehož plánovaná váha 9801 kg také odráží počet zvonů zabavených během rekvizice, bude umístěn v Praze na Rohanském ostrově, tedy na místě, odkud byly zvony odvezeny lodí po Vltavě a Labi do Říše. Měl by se stát také symbolem dlouhodobé sbírky a snahy shromažďovat finance pro návrat dalších konkrétních zvonů.

Zvon #9801 je pamětní zvon odlitý pro Prahu v roce 2022 ve zvonařství Grassmayr v Innsbrucku. Svou hmotností, jež činí 9 801 kg, má právě připomínat 9801 zvonů zabavených pro účely zbrojního průmyslu nacistickým Německem za druhé světové války v Protektorátu Čechy a Morava. O vznik zvonu se zasloužil Ondřej Boháč, pražský zvoník a předseda spolku Sanctus Castulus.

Zvon #9801, tzv. Zvon zvonů, Zvon na pontonu nad Palackého mostem, pohled na Pražský hrad (z dnešní procházky)

Výzdoba pláště zvonu vychází z návrhu pražských zvoníků Kryštofa Čižinského a Jakuba Kamínka. Z jedné strany tvořena fragmenty zabavených zvonů, z druhé strany se pak nachází nápis připomínající zaniklé zvony: Promlouvám hlasem tisíců zvonů, které umlčela válka.

Abyste si dokázali představit, o jak velký zvon jde, uvádím jeho parametry:

• Dolní průměr: 258 cm

• Výška (bez koruny): 187 cm

• Výška hlavy: 126 cm

• Hmotnost zvonu: 9 801 kg

• Hmotnost srdce: cca 300 kg

• Tón: f0

Se zvony je spojena řada důležitých událostí naší historie, a mnoho osudů. Válečné rekvizice proto znamenají nejen devastaci zvonů, ale i společnosti a lidských pout. Nařízení, kterým byly rekvizice zahájeny, bylo vydáno 26. 11. 1941 a zvony byly shromážděny a odvezeny v létě následujícího roku.

Podle internetu by měl zvon nyní stát na pontonu na pražské Smíchovské náplavce, ale v současnosti tomu tak není. Když jsem dnes prošla celou Smíchovskou náplavku a zvon nenašla, zeptala jsem se, kde je, a dozvěděla jsem se, že je nyní umístěn na pontonu na opačném břehu řeky kousek nad Palackého mostem. Po dokončení revitalizace Rohanského ostrova bude zvon symbolicky umístěn právě na někdejším Rohanském ostrově, kde se nacházelo shromaždiště zabavených zvonů. Musím říct, že mě dost mátlo, že zvony byly shromažďovány na Maninách, ale Zvon #9801 by měl být umístěn na Rohanském ostrově, kde se shromaždiště nacházelo. Snažila jsem si v tom udělat trochu jasno. Matení pojmů vychází zřejmě z výrazné regulace vltavského toku, ke kterému tady došlo v letech 1927-8. Tato jedna z nejmohutnějších vodohospodářských investic té doby v celé Evropě měla oficiální název Maninská regulace. Při těchto úpravách bylo hlavní vltavské řečiště přeneseno zhruba o sto metrů na západ a tok řeky se zkrátil o více než kilometr. Při této rozsáhlé maninské regulaci byl Rohanský ostrov spojen s Libeňským a oba tyto ostrovy pak byly spojeny na jedné straně s karlínským pobřežím, a na druhé s územím Manin. Zhruba v místech někdejšího ramene mezi Rohanským ostrovem a Karlínem dnes vede ulice Rohanské nábřeží.

K rekvírování zvonů došlo i za První světové válce podle státního nařízení z 8. srpna 1916. Podle něj měly být zrekvírovány všechny zvony mladší roku 1600, až na označené výjimky, přičemž z každého okresu měly být zrekvírovány alespoň 2/3 celkové hmotnosti zvonů.

Ke konfiskaci liturgických předmětů z drahých kovů se rakouský erár uchýlil již v letech 1810–11 v marné snaze zabránit rakouskému státnímu bankrotu za napoleonských válek. Ale teprve nedostatek barevných kovů za první světové války vedl i k rekvizici zvonů – zvonovina obsahuje 78 % mědi a 22 % cínu.

Příprava rekvizice zvonů byla zahájena roku 1915, byl pořízen jejich soupis a dokumentace, včetně fotografií a sádrových odlitků. První kolo rekvizic bylo zahájeno 8. srpna 1916. Tehdy byl brán ohled na historickou hodnotu zvonů, roztaveny byly přednostně nejmladší kusy. Další vlna rekvizic zvonů nastala 22. května 1917. Jí se vyhnuly především nejvzácnější zvony, zvony signální nebo kusy s průměrem do 25 cm. K dalšímu kolu rekvizicí, naplánovanému na sklonek roku 1918, již nedošlo.

Část zvonů, které byly za první světové války zrekvírovány, válku přečkala a byla navrácena na své původní místo. Mnohé však byly poškozeny při snímání ze zvonic – vojáci zvony často prostě shazovali z věže. V meziválečném období bylo vyrobeno mnoho nových zvonů, drtivá většina českých zvonů však padla za oběť další, německé rekvizici z let 1941–42.

K rekvírování zvonů došlo i v mé rodné vesnici – v Semíně – a to jak za První, tak i Druhé světové války. Naštěstí se v obou případech zvony vrátily. Byly a nadále jsou umístěny ve zvonici z 18. století, stojící před zdí hřbitova, ležícího kolem původně románského kostelíka z 12. století. Dřevěná stupňovitá zvonice s osmibokým půdorysem polygonálního půdorysu se štenýřovou konstrukcí byla postavena po polovině 18. století na místě starší šestiboké vzpěradlové zvonice ze 16. století. V této zvonici jsou umístěny dva historické zvony: menší, takzvaný Poledník, má rozměr asi 85×85 cm a byl ulit v roce 1542 zvonařem Václavem Konwarzem. Větší zvon, o rozměrech asi 100×100 cm, je nazýván Ježíš nebo také Jan, lidově Hranáč, a byl odlit v roce 1606 zvonařem Beranem. Věnoval jej Zikmund Wazziczky – semínsky rychtář. Je na něm nápis po celém obvodu na spodní části: "Hle já zvon, nikdy nezvěstuju klam, chválím Boha pravého, lid svolávám, shromažďuji kněžstvo."

Zvonice v Semíně a původně románský kostelík sv. Jana Křtitele

Snímání zvonů začalo v Polabí v srpnu 1916. Do Semína přišli snímači 24. a 25. srpna. V zápiscích jednoho z pamětníků se dočtete: "Těsně před exekucí se zvony rozezněly naposled. Jejich zvuk prolétl vsí a sevřel srdce všech…. Hlas zvonů volal o pomoc. Večer už zazněl jen umíráček." Poprvé se zvony vrátily z pardubického nádraží, kde už čekaly na odvoz do slévárny, po mnoha žádostech a urgencích místního řídícího učitele Josefa Hanuše a jeho přátel. Ti žádali o vrácení zvonů kvůli jejich stáří. A to se jim nakonec podařilo. Zvony byly po návratu do vsi opět zavěšeny ve zvonici a v poledne 21. prosince 1916 se znovu nesl vsí jejich zvuk. Podruhé byly zvony zrekvírovány za Druhé světové války a převezeny na shromaždiště na pražských Maninách. Tady je tehdy našel pan Skalák, který měl k Semínu velmi blízký vztah. Naštěstí se mu podařilo zvony znovu do Semína vrátit.

Člověk si možná dnes ani neuvědomuje, jaký význam měly zvony obzvlášť pro minulé generace. A nemuselo to být ani nijak dávno. Generace, zažívající První světovou válku jako mladí dospělí, patří ke generaci mých prarodičů. Myšlenka vytvoření Zvonu #9801 je krásná. A musím říct, že mě až dojímá, protože zvony patří do krajiny, které říkáme domov. A je dobré si připomínat i ty zvony, které byly kvůli válkám navždy ztraceny.

Zvon zvonů – 16. října 2023